Terezu Boučkovou známe především pro její nepřehlédnutelné romány a jiné delší prózy - kniha Rok kohouta byla nejprodávanější českou knihou roku 2008 a dále kupříkladu Indiánský běh získal cenu Jiřího Ortena. Tentokrát ale Tereza Boučková zvolila formu, ve které ji čtenáři ještě neznají - krátké, minimalisticky psané povídky.
Knihu Šíleně smutné povídky tvoří třináct krátkých příběhů. Všechny spojuje především jediné - mezilidské vztahy. Komplikované, krásné i zničující, zasazené do skutečných životů skutečných lidí. Název tak vcelku přesně odpovídá vyznění celé sbírky - je v ní smutek, někdy dokonce šílený smutek, ale tak jako šíleně smutná princezna za černým závojem schovávala úsměv, i v Šíleně smutných povídkách nacházíme náznaky veselí, podivných paradoxů i sarkasmu.
Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-o-el-í-té-á: špička jazyka se vydává a třístupňovou procházku patrem a na "- tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.
Byla to Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém obětí byla však vždycky Lolitou.
V. Nabokov: Lolita, str. 11
Už jen ty první dva odstavce - i kdyby byly to jediné, co se Nabokovovi na Lolitě podařilo - tento román vyšvihnou o příčku nad průměr. Jenže pak se začne odvíjet samotný děj, téma celého příběhu, po kterém se do té doby jen málokdo odvážil sáhnout (a když už, tak v naprosto jiném světle), a Lolita ve své jedné punčošce šplhá opět o několik příček výše.
Páteční odpoledne pro mě bylo ve znamení Světa knihy, každoročně pořádaného pražského knižního veletrhu a svátku všech knihomilů. Kolem jedné hodiny odpoledne jsem se zapojila do onoho bzučivého mumraje knih, návštěvníků, pořadatelů i spisovatelů a do světa obyčejných smrtelníků jsem se vrátila až kolem páté odpoledne.
V první řadě jsem si chtěla projít všechny stánky. Nejvíc těch, které mě zajímaly, bylo natěsnáno - tak jako v předchozích ročnících - v levém křídle holešovického výstaviště. Pod stanovou střechou a neustále se točícími vrtulemi větráků byly natěsnány tisícovky knížek, až z toho oči přecházely. Zaujala mě spousta nových titulů, ale nakonec jsem se udržela a pořídila si jen ty, které jsem si už dopředu naplánovala. Ale stálo mě to spoustu sebeovládání, to mi věřte.
Právě jsem dočetla knihu od Susan Cainové. Jmenuje se Ticho a navzdory svému názvu i vzhledu obálky, který působí dost dramaticky, se nejedná o žádný thriller, ale o literaturu, kterou v knihkupectví najdete v oddělení psychologie. Podtitul této knihy totiž zní Síla introvertů ve světě, který nepřestává mluvit.
Jedná se o velmi populární a v podstatě i průlomové dílo, které bylo přeloženo do více než 30 jazyků, a o jeho obsahu se diskutuje v řadě světových médií. U nás kniha vyšla v prosinci loňského roku v nakladatelství Jan Melvil Publishing.
Já jsem se o Tichu dozvěděla teprve nedávno, a to když jsem si pustila jedno video na TED.com, ve kterém Susan Cainová mluví o své knize a o tom, proč cítila potřebu ji napsat. To video mě přímo nadchlo a po chvilce pátrání jsem zjistila, že kniha Quiet, o které hovoří, vyšla už i v českém překladu. Samozřejmě, že jsem si knihu hned šla koupit a pustila se do čtení.
Jedná se o velmi populární a v podstatě i průlomové dílo, které bylo přeloženo do více než 30 jazyků, a o jeho obsahu se diskutuje v řadě světových médií. U nás kniha vyšla v prosinci loňského roku v nakladatelství Jan Melvil Publishing.
Já jsem se o Tichu dozvěděla teprve nedávno, a to když jsem si pustila jedno video na TED.com, ve kterém Susan Cainová mluví o své knize a o tom, proč cítila potřebu ji napsat. To video mě přímo nadchlo a po chvilce pátrání jsem zjistila, že kniha Quiet, o které hovoří, vyšla už i v českém překladu. Samozřejmě, že jsem si knihu hned šla koupit a pustila se do čtení.
zdroj: weheartit.com |
Před časem jsem přečetla jednu zajímavou knihu. Jmenovala se Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli a napsal ji Pierre Bayard. Byla to tenká brožura, plná nadneseného humoru a ve své podstatě i lásky ke čtení - vyšla před dvěma lety v nakladatelství Host a tehdy se o ní dost mluvilo. Doporučuji ji každému, kdo někdy musel přečíst víc knih, než je v jeho silách.
Dnes tu ale nebudu mluvit o ní, ale o jedné z jejích hlavních myšlenek: co to vlastně znamená "přečíst knihu"?
Dnes tu ale nebudu mluvit o ní, ale o jedné z jejích hlavních myšlenek: co to vlastně znamená "přečíst knihu"?
Přečti milión knih!
Začalo to, když jsem nastoupila do prváku na vysoké. Studuji obor český jazyk a literatura, tudíž logicky nároky na přečtenou literaturu nejsou malé. Já ale mám knihy ráda, to není nic, co bych nezvládla, říkala jsem si na začátku. Jenže ouha! Na každé přednášce či semináři nám začali dávat tipy na knihy, které si máme přečíst. Pokud bych se jimi měla řídit, četla bych třeba deset knih za týden. A uznejte, že to zkrátka není v (běžných) lidských schopnostech, zvlášť pokud se jedná o odbornou nebo jinak náročnější četbu. A pokud to zvládáte, závidím vám!