Pěna dní od Borise Viana je klasika. Příběh, který mi pořád nějak unikal, až se ke mě konečně dostal v podobě audioknihy od vydavatelství Tympanum. Během září jsem s ním strávila celkem 6 hodin a 31 minut, většinou při mých cestách do Prahy a z Prahy, a o tom, jak jsem si je užila, si můžete přečíst v dnešní recenzi.
S Janou Benešovou z blogu U Margarety jsme se začátkem léta shodly, že bychom pro knižní blogosféru také rády vymyslely nějaký ten projekt. Nakonec nás napadl projekt Poznej čtenáře a začínáme s ním právě teď.
Letos jsem si k moři chtěla vzít nějakou romanci. I v knižní podobě, podotýkám. Nějakou literární jednohubku, kterou přečtu za dvě odpoledne na pláži, ale která bude zároveň originální a ne hloupá. Román Na první pohled od Grégoira Delacourta vypadal přesně jako to, co hledám, a tak měl cestu k moři zajištěnou.
Grégoire Delacourt, autor knihy, platí od roku 2011, kdy vydal autobiografický román Rodinný spisovatel, ve své domovské Francii za populárního a kritiky oceňovaného spisovatele. Cestu k českým čtenářům si vyšlapal románem Seznam mých přání, kterou loni vydalo nakladatelství Host.
V dnešním článku recenzuji v podstatě dvě věci – jednak příběh Muž jménem Ove, který je asi tím nejoblíbenějším knižním hrdinou posledních týdnů (alespoň dle ohlasů na blozích a fejsbůcích), ale hlavně také budu hodnotit samotnou audioknihu od OneHotBook, kterou namluvil herec Jan Vlasák. Od časů Kocourka Modroočka (pamatujete si na něj taky někdo?) to pro mě bylo první setkání s audioknihami. Zajímá vás, jak dopadlo?
Je libo CD, nebo mp3?
Muž jménem Ove se mi zalíbil už před několika měsíci, když jsem pročítala jeho anotaci v edičním plánu nakladatelství Host. Humoristické a chytře napsané příběhy já totiž ráda. Když jsem pak po jeho vydání narazila na hned několik nadšených recenzí, bylo mi jasné, že si tuhle knížku budu muset sehnat... a pak jsem zjistila, že Muž jménem Ove vychází i jako audiokniha, kterým jsem už nějakou tu chvíli chtěla dát šanci.
Nakladatelství Slovart letos vydalo krásnou barevnou kuchařku pro vegany s názvem Veganské pochoutky. Je plná povedených fotografií a tipů na originální bezmasá jídla a šéfkuchař Jérôme Eckmeier se jejím prostřednictvím pokouší bořit předsudky, že veganská kuchyně a požitek z jídla nejdou dohromady.
Já musím nejdříve s pravdou ven – vegan totiž nejsem, dokonce ani nejsem vegetarián. Už odmala ale maso příliš nevyhledávám, moje oblíbená jídla jsou vesměs bezmasá a kdyby nebylo těch úžasných ryb a sem tam i některých uzenin, nejspíš bych se vegetariánem už dávno stala. Veganské a vegetariánské restaurace tedy patří mezi mé oblíbené a také vítám každý tip na dobré bezmasé jídlo. A těch Veganské pochoutky přinášejí víc než dost.
Kniha Stephena Kinga Dallas 63 u nás vyšla před dvěma lety a já si ji už tehdy chtěla přečíst, pořídila ji tátovi k Vánocům (ano, taková je občas moje taktika!), ale nakonec jsem si ji přečetla až teď. Dallas 63 je o americkém učiteli angličtiny, který jednoho dne zjistí, že existuje možnost, jak se přenést v čase a zabránit jedné z tragédií amerických dějin – atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho v listopadu 1963.
Pro "obyčejného" učitele angličtiny i pro Kinga jako spisovatele to byla velká výzva, jak se s ní tedy vypořádali?
Pro "obyčejného" učitele angličtiny i pro Kinga jako spisovatele to byla velká výzva, jak se s ní tedy vypořádali?
Naomi Woodová, autorka knihy Paní Hemingwayová (moji recenzi si můžete přečíst tady), byla minulý týden v Praze představit svoji knihu českým čtenářům. Já byla u toho a navíc jsem dostala příležitost připravit si rozhovor. Přeložený do češtiny si ho můžete přečíst o pár odstavců níže, nejdříve ale pár slov o autorce:
Naomi Woodová se narodila roku 1983 v Yorku. Na studia se ale vydala do Cambridge a na Východoanglickou univerzitu, kde v oboru tvůrčí psaní získala titul magistry umění. Bydlela v Hongkongu, v Paříži i ve Washingtonu. V současné době žije v Londýně.
Před několika týdny navíc získala cenu Jerwood Fiction Uncovered Prize, což je cena každoročně udělovaná osmi britským spisovatelům za vynikající dílo. Zkrátka a dobře, Naomi Woodová stojí za pozornost. Rozhodně si také prohlédněte její web, kde najdete spousty dalších zajímavostí.
Z prezentace Naomi Woodové v pražském Neoluxoru, zdroj: FB stránky nakladatelství Metafora |
Paní Hemingwayová je fikce založená na skutečnosti. Kolik času vám zabralo hledání všech informací a kam všude jste se po ně vydala?
Bádáním jsem strávila spoustu času! Celkem vzato zhruba tři roky, bádala jsem v knihovnách ve Washingtonu, v Prezidentské knihovně Johna F. Kennedyho v Bostonu (kde se nachází sbírka E. Hemingwaye) a samozřejmě v Britské knihovně v Londýně. Snažila jsem se, aby bylo co nejvíce příběhu zakotveno v doložených faktech.
Dnešní článek bude v hodně ohledech dost speciální. Jeho autorem totiž nebudu já, v příštích odstavcích dostane slovo můj bratr Zdeněk. Podělí se s vámi o to, jak mu jedna knížka pomohla s velkou změnou …a bude to inspirativní. Jestli budete mít na závěr otázky, rád vám je zodpoví.
Takže brácha, předávám ti slovo. ;)
Zdravím čtenáře tohoto blogu a děkuji, že tu mohu vystoupit. Tak tedy začněme. ;)
Jídlo na prvním místě od Melissy a Dallase Hartwigových je kniha o jídle a jeho účincích na lidské tělo. Zavadí program očisty organismu nazvaný Whole30 (já to čtu anglicky tedy whole-thirty). Whole30 není primárně hubnoucí program, ale zhubnete u něj také. Jeho cílem je naučit vás správně se stravovat v dnešním komerčním světě, kde kvalita surovin, a tím pádem i jídla samotného, padá s poptávkou po co nejnižší ceně. Nekvalitní jídlo potom v lidském těle vyvolává spousty reakcí, od tloustnutí přes akné až po civilizační choroby. Proto má být podle autorů právě jídlo na prvním místě.
Zdá se mi, že Kostičas je teď dost módní knížka – minimálně tedy v prostředí, ve kterém se pohybuji. Možná jste ji už četli i vy sami, nebo se na ni teprve chystáte. Pokud ale pořád ještě váháte, třeba vám při rozhodování pomůže tahle recenze.
Četli jste už někdy dystopický román? Dystopie jsou opakem utopií, tedy žádné vysněné a idealistické představy o lidstvu, ale naopak temné a pesimistické vize budoucnosti. S Paige Mahoneyovou, devatenáctiletou hlavní hrdinkou románu Kostičas, se roku 2059 ocitáte v dystopickém Londýně, který je spolu s celou Velkou Británií pod nadvládou totalitního režimu jménem Scion. A právě Paige je jednou z těch, které by si Scion přál sprovodit ze světa.
Před pár týdny vyšla v Odeonu dosti kontroverzní knížka, a to literárně vytříbený debut jménem Tampa od Alissy Nutting. Hlavní hrdinkou je šestadvacetiletá učitelka se slabostí pro čtrnáctileté chlapce, a právě díky téhle problematice a stylu je román přirovnáván k Nabokově Lolitě. A protože Lolita je světlo mého života, žár mých slabin... má oblíbená kniha, bylo jasné, že dříve či později si tohle tvrzení sama ověřím.
Příběh začíná tím, že se mladá a krásná Celeste chystá učit literaturu na místní "high school", což považuje za svou vysněnou práci. Na své osmáky se těší celé letní prázdniny ovšem z docela jiných důvodů, než by se dalo očekávat. Je sice vdaná za přitažlivého a úspěšného policistu, ale sňatek s ním byl pro ni čistě praktický tah a její veškeré (a navíc pečlivě utajované) touhy patří chlapcům kolem čtrnácti let, tedy takovým, kteří už nejsou vyloženě dětmi, ale muži dosud také ne.
Program sobotních přednášek byl zaměřený na genezi knihy a na jejího tvůrce - tedy její psaní, vydávání a různé možnosti propagace knihy a autora. Celou akci zorganizovala Kateřina Borovanská z agentury Freya společně s Michelle Losekoot, která nás celým dnem provázela. Program začal krátce po desáté v pražském Era světě, celý den ho doprovázel dobročinný market knih za snížené ceny (já si za 150 Kč koupila Brendu Velikou, protože oslavovaný C. D. Payne v mém "repertoáru" pořád ještě chybí).
Když mi od nakladatelství Metafora přišla pozvánka na úterní premiéru filmu Grace, kněžna monacká (Grace of Monaco), dlouho jsem neváhala. To víte, příběh o Grace Kelly, šedesátá léta, krásná móda, přímořské Monako, Nicole Kidman... tím vším mě tenhle film lákal už dlouho dopředu. Dnes přichází do českých kin a nastává otázka: stojí film za návštěvu kina?
Jestli sledujete kulturní dění, asi víte o tom, jakého fiaska se film Grace, kněžna monacká dočkal na filmovém festivalu v Cannes. Byl totiž vybrán jako otevírací snímek festivalu, což se ve světě filmů považuje za vcelku prestižní záležitost (například loni Cannes otevíral Velký Gatsby s Leonardem DiCapriem). Divákům a kritikům se slavnostní premiéra ovšem tak nelíbila, že režiséra i Nicole Kidman vypískali, vyprovodili bučením a kulturní rubriky zaplnili kritickými články.
Tenhle fakt mě sice zarazil, ale ne natolik, abych na film nechtěla jít. Filmový kritik totiž nejsem a dost často si s odvoláváním na "guilty pleasure" zalíbím kdejaký kritiky odsouzený snímek, tak proč bych to nemohla mít stejně i s Grace of Monaco?
Ernest Hemingway (vedle toho, že napsal nesčetně slavných děl) se během svého života čtyřikrát oženil. Hadly, Fife, Martha a Mary, ty čtyři ženy ho provázely různými etapami jeho života, a přestože většinou zůstávaly v pozadí, na Hemingwaye i jeho dílo měly zásadní vliv. Spisovatelka Naomi Woodová, milovnice Hemingwayova díla, se ve své knize Paní Hemingwayová zaměřila právě na to, jaký asi pro ně život ve stínu slavného spisovatele musel být.
V první řadě musím zdůraznit, že se jedná o fikci. Faktická kostra událostí sice sedí, ale všechno ostatní je dílem autorčiny fantazie, což i ona sama v knize zdůrazňuje. Naomi Woodová si pečlivě nastudovala všechny prameny, dobové články, životopisy Hemingwaye i jeho manželek, reálie... a na základě toho všeho vytvořila zvláštní knihu na pomezí životopisného románu a sbírky povídek.
Abyste věděli, o co vlastně jde, tady je vysvětlení od Martinus.cz:
Knihobežník vznikl v roce 2010, aby podněcoval lidi ke čtení. Každý člověk se může na http://www.knihobeznik.cz přihlásit, vytvořit si svůj profil a hledat knihy. Knihy najde podle mapy a mohou být schovány doslova kdekoli na světě - na veřejných prostranstvích či budovách nebo pod lavičkou v parku. Každá kniha v projektu má své vlastní identifikační číslo, díky kterému dokáže člověk tuto knihu na webu přihlásit jako "čtenou" a pak ji odhlásit a schovat na další místo. Následně po uvolnění popíše na webu, kde knihu schoval a může ji hledat další čtenář. Každý může přidat i vlastní knihy.
Posledně jsem slíbila, že když se mi sejde v mailu několik zajímavých pozvánek na literární akce, dám vám vědět rovnou celým článkem. Tentokrát si musím pospíšit, protože všechny tři, o kterých dnes bude řeč, se odehrávají už v příštím týdnu, první z nich dokonce hned v pondělí.
Jestli víte o nějaké další zajímavé akci, dejte určitě vědět. ;)
Severský literární večer
Máte-li rádi severskou literaturu, tohle bude něco pro vás. Skandinávský dům ve spolupráci s nakladatelstvím Kniha Zlín, Host a Argo a Literární kavárnou Řetězová pořádá další ročník Severského literárního večera.
16. května 2014 večer v Praze můžete zajít na besedu s autory (pozvání letos přijali norská spisovatelka Kjersti Skomsvoldová, švédský autor hororových příběhů Stefan Spjut a dánská autorka Pia Juulová), která bude navíc doplněna autogramiádou a scénickým čtením. Na místě budete mít možnost pořídit si knihy zmíněných autorů za výhodnější ceny.
Vstupné je dobrovolné a beseda bude tlumočena do češtiny.
Více info na http://www.skandinavskydum.cz/seversky-literarni-vecer-1.
Nadpřirozené schopnosti jsou pro spisovatele většinou vděčný materiál. Už jen ten fakt, že váš hlavní hrdina dokáže něco, co ostatní nedokážou, může zaujmout, a tak si příběhů o superhrdinech můžeme přečíst opravdu hodně. Jestli ale v rámci "nadpřirozena" hledáte něco nového a originálního, Zvláštní smutek citronového koláče bude zajímavá volba. Rose, hlavní hrdinka příběhu, totiž jednoho dne zjistí, že její zvláštní schopnost spočívá v tom, že v jakémkoli jídle, které ochutná, dokáže rozpoznat pocity člověka, který jídlo připravoval.
Rose Edelsteinová v předvečer svých devátých narozenin ochutná svůj oblíbený citronový koláč, který pro ni upekla matka k narozeninám. Stane se ale překvapivá věc – kromě chutí krému, piškotu a citronu se jí na jazyku rozplyne i něco dalšího. Zvláštní smutek. Prázdnota. Všechno, co cítila její matka, když pro ni –ač navenek usměvavá – koláč připravovala. Od té chvíle Rose cítí v každém jídle, kterého se nají, směsici pocitů, nálad a někdy i celých charakterů lidí, kteří se podíleli na jeho vzniku. Dokáže rozpoznat, odkud které jídlo pochází, jak byla která zelenina vypěstována i jakou náladu měla kuchařka ve školní jídelně nebo v restauraci.
A je tu další zápisníkový článek. Už několik z vás mi napsalo, že v nich mám pokračovat, tak se do toho tedy pouštím. ;) Mám za sebou totiž naprosto vyčerpávající, ale přesto skvělý víkend, o kterém se mlčet snad ani nedá. Začalo to pátkem, kdy jsem se od jednoho blízkého člověka dozvěděla úžasnou novinu, pokračovalo to sobotou, kterou jsem strávila částečně v autobusech Student Agency, ale především také v Brně s několika dalšími blogery a s nakladatelstvím Host. Neděle byla potom příjemnou třešničkou na dortu, ale o ní až později.
Před nějakým časem mi od nakladatelství Host přišla pozvánka na speciální sraz, který se rozhodli uspořádat pro několik knižních blogerů, se kterými spolupracují - já pochopitelně souhlasila, protože nakladatelství Host patří mezi mé nejoblíbenější české nakladatele a vlastně to pro mě byla čest. Spolu s Madeleine (cz-books.tumblr.com) a s Janou (mmargareta.blogspot.cz) jsme se tedy dopoledne sešly v Praze na Florenci a vydaly se do Brna.
Než se k nám kniha dostane, čeká ji dlouhá cesta, při které si ji z ruky do ruky předává spousta lidí, nejen autor. Nakladatel, redaktor, korektor, literární agent, překladatel, typograf, distributor, knihkupec, antikvář, knihovník, recenzent... Těch lidí, bez kterých by se k nám ta která kniha vůbec nemusela dostat, je neskutečně mnoho. Také si jako já říkáte, že je škoda, že o nich vlastně skoro nic nevíme?
Publikace Knihy a jejich lidé s podtitulem Čtenářské životopisy mě zaujala hned, jak jsem ji objevila v edičním plánu nakladatelství Host. Jejím editorem je totiž Jiří Trávníček, který kromě toho, že učí na filozofických fakultách UK a MU a působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, napsal také řadu knih, například i velmi zajímavou knihu Čteme? (Host, 2008), ve které se zabývá tím, jaký mezi obyvateli České republiky vládne vztah ke knihám.
Na své facebookové stránce vám občas dávám tipy na různé literární akce, ale rozhodla jsem se, že když se mi jich sejde více najednou, dám je dohromady do jednoho článku, kde si je budete moci kdykoli snadno najít, a to i když Facebooku zrovna nefandíte. Dnes mám pro vás rovnou tři tipy na akce, z nichž dvě potěší hlavně Pražáky (+ jedna z nich se odehrává i v Brně), ale té třetí se už rovnou teď může zúčastnit kdokoli z vás, protože se odehrává online.
Pokud víte o nějaké další zajímavé literární akci, která se pořádá v příštích dnech a týdnech, napište to do komentářů prosím, ať se o tom dozvíme i my ostatní. ;)
Mám v podstatě dvě místa, kde píšu. Posledních pár let nomádím (= můj výraz) mezi Prahou, kde studuji, a svou rodnou hroudou na Lounsku. "Pražské" dny mám většinou plné školy a dalších aktivit, a tak nejvíce článků vzniká pořád ještě v mém pokoji v domě u rodičů. Je to mé milované místo, které jsem si za ty věky přetvořila doslova k obrazu svému. V této chvíli je fialovo-bíle vymalované, ale na léto chystám změnu a rozhodně to bude něco světlejšího.
Moji recenzní pomocníci: notebook, knížka, blok a foťák |
Právě jsem zjistila velkou věc! V knižních blogových oceněních 2013, které uspořádaly dva české knižní blogy Knižní doupě a Schefikův blog jsem získala hned 3 ocenění, a to dvě první místa v kategoriích Blog roku 2013 a Skokan roku 2013 a potom druhé místo v kategorii Grafika roku 2013.
Uf. To jsou mi věci!
Mám samozřejmě obrovskou radost.
Těší mě, že se vám čtenářům tenhle blog líbí, a to dokonce natolik, že jste mu dali svůj hlas. Samozřejmě netuším, kdo konkrétně pro mě hlasoval (ráda bych vám všem poděkovala nějak osobněji!), a tak vám opravdu hrozně moc děkuji alespoň takto. Je to pro mě obrovská pocta a také znamení, že to všechno má smysl.
Velký dík patří samozřejmě také Syki a Petru Čapkovi, bez kterých by žádné ocenění nebylo. Děkuju vám oběma za tenhle nápad. ;) A také za ikonky, ty jsou úžasné! :)
Raději čtu romány než sbírky povídek. Rozečtený román (a to se vám ani nemusí moc líbit) k dočtení láká tak nějak samozřejmě. Jsme zvědaví, jak dopadne a co bude s hlavními hrdiny, a dokud se to všechno nedozvíme, nebudeme mít klid. Sbírky povídek podobnou magií neoplývají – dočtete jednu povídku, příběh se uzavře. K pokračování ve čtení vás jejich autor musí nalákat nějak jinak. Stylem psaní, příslibem skvělého zážitku... Čím může nalákat povídková sbírka Deset žen?
Sbírka povídek Deset žen od Marcely Serranové je v mnoha ohledech poměrně unikátní dílo. I když se jedná o sbírku víceméně samostatných povídek, všechny jsou vzájemně provázané. Jedna z postav, psycholožka Nataša, která funguje jako stmelující prvek a zároveň průvodce celou knihou, jednoho dne uspořádala pro své klientky speciální setkání. Všechny přítomné ženy, jedna po druhé, začaly ostatním vyprávět svůj životní příběh a svěřovat se s něčím, co se dosud odvážily říci jen své psycholožce Nataše. Deset žen reprezentuje deset různých osudů a čeká vás tedy desatero povídek.
Sbírka povídek Deset žen od Marcely Serranové je v mnoha ohledech poměrně unikátní dílo. I když se jedná o sbírku víceméně samostatných povídek, všechny jsou vzájemně provázané. Jedna z postav, psycholožka Nataša, která funguje jako stmelující prvek a zároveň průvodce celou knihou, jednoho dne uspořádala pro své klientky speciální setkání. Všechny přítomné ženy, jedna po druhé, začaly ostatním vyprávět svůj životní příběh a svěřovat se s něčím, co se dosud odvážily říci jen své psycholožce Nataše. Deset žen reprezentuje deset různých osudů a čeká vás tedy desatero povídek.
Na poličce mám v pořadníku hned několik knih, které čekají na to, až si je přečtu a napíšu k nim recenze. Do rukou se mi ale nečekaně dostala tahle bichle a já jí neodolala. Předběhla a vystrnadila všechny ostatní knížky... Ale tak už to kukačky dělávají, ne?
V loňském roce se kolem této knihy odehrálo dost zajímavé mediální drama, které jste určitě také zaznamenali. Začalo to tím, že v dubnu 2013 vyšla jakémusi Robertu Galbraithovi prvotina jménem The Cuckoo's Calling (Volání Kukačky), detektivní román ze současného Londýna. Na poměry úplně neznámého autora se kniha prodávala vcelku slušně, čtenáři byli spokojeni, ovšem žádný velký boom se nekonal. Tedy prozatím. O pár měsíců později se ukázalo, že Robert Galbraith je ve skutečnosti J. K. Rowlingová, která zatoužila po osvobozující anonymitě – a poprask byl samozřejmě na světě.
Jak jsem se už zmínila v předminulém článku (a na facebookové stránce blogu), v pondělí 3. března se v pražském ERA světě odehrála zajímavá akce s názvem Knižní povídání na téma "fenomén Rowlingová". Pořádalo ji nakladatelství Plus, které právě před pár týdny vydalo knihu Volání kukačky, kterou pod pseudonymem Robert Galbraith nenapsal nikdo jiný než J. K. Rowlingová.
Knižní povídání na téma "fenomén Rowlingová" mě mělo jistou už od chvíle, co jsem zjistila, že se taková akce vůbec chystá. S tímto "fenoménem" jsem totiž vyrůstala, dospívala a nakonec i dospěla, což nemůžu říct o žádném jiném spisovateli. Rowlingová pro mě bude mít speciální význam už asi navždycky.
Knižní povídání na téma "fenomén Rowlingová" mě mělo jistou už od chvíle, co jsem zjistila, že se taková akce vůbec chystá. S tímto "fenoménem" jsem totiž vyrůstala, dospívala a nakonec i dospěla, což nemůžu říct o žádném jiném spisovateli. Rowlingová pro mě bude mít speciální význam už asi navždycky.
Před nějakým časem jsem recenzovala knihu Švec, který dobyl světa, kterou o Tomáši Baťovi napsal jeho současník Evžen Erdély. Navnadila mě na nějaké další čtení o Baťovi a ze všeho nejvíc potom na knihu Úvahy a projevy, kterou vydalo nakladatelství Omega a stejně jako všechny ostatní své knihy ji opatřilo zajímavou obálkou – tentokrát s náznakem pop artu, což se mi líbí opravdu hodně.
Když jsem četla knihu od Evžena Erdélyho, dostala jsem do rukou vlastně převyprávěné "život a dílo" jednoho z nejúspěšnějších Čechů minulého století. Kniha Úvahy a projevy je pojatá úplně jinak. Jedná se o soubor nejrůznějších textů (článků, projevů, úvah...), které po sobě zanechal Tomáš Baťa a které pravděpodobně vůbec nevznikaly s úmyslem, že jednou vyjdou svázané hezky v jedné knize. Je na čtenáři, aby si z těchto fragmentů vytvořil příběh a sám jednotlivé útržky interpretoval.
Máte-li rádi detektivní romány, dnešní recenze může být něco pro vás. Nakladatelství Metafora právě vydalo detektivku Podezřelý od Roberta Craise, který za ni získal prestižní ocenění 'Grand Master Award', jež společnost Mystery Writers of America udělila v minulosti takovým velikánům jako je Agatha Christie nebo Stephen King.
Po detektivkách nesahám často, ale co jsem dočetla knihu Na kopci, o které jsem tu psala pár týdnů zpátky, měla jsem chuť na nějakou další porci napětí. Nakonec jsem si vybrala Podezřelého, protože díky ocenění jsem se těšila na kvalitní čtení a z anotace vyplývá, že velkou úlohu v příběhu bude hrát policejní pes Maggie. A příběh se psem v hlavní roli? To mi zase připomnělo mé tolik oblíbené knihy a filmy z dětství (komisař Rex, bernardýn Beethoven, 101 dalmatinů, Lady a Tramp, kolie Lassie... bylo jich spousty, že?), a tak jsem neváhala ani chvilku.
Trojská válka, Achilles, princ Paris, krásná Helena, Patroklos, král Agamemnon, Odysseus, Hektor... To všechno jsou důležité postavy hrdinského eposu Ilias, který vznikl v 8. století př. n. l. a za kterým stojí s největší pravděpodobností slavný řecký básník Homér. Achilleova píseň, debut americké autorky M. Millerové, je historický román napsaný právě na motivy tohoto slavného díla.
Původní epos Ilias vypráví o Achilleovi, polobožském princi, který společně s mykénským králem Agamemnonem a ostatními Řeky válčí proti Tróje. Trójský princ Paris totiž unesl Helenu, manželku Agamemnova bratra, která byla oslavována jako ta nejkrásnější z žen. Hlavním těžištěm eposu je potom samotné obléhání Tróje, které se nakonec protáhlo na celé desetiletí.
Úplnou náhodou se mi do rukou dostala drobná kniha od nakladatelství Baroque partners, kterou napsali američtí autoři Bob Burg a John Davis Mann. Jmenuje se The Go-Giver: Dej a bude ti dáno a já přiznávám, že sama od sebe bych po takové knížce nejspíš nesáhla, protože ke knihám se "zaručeným receptem na úspěch" bývám skeptická. Když jsem si ale přečetla anotaci a také jsem zjistila, že ji na Goodreads i Amazonu většina čtenářů chválí až do nebes, začala jsem být zvědavá.
Celá kniha je založená na dost zvláštním konceptu. Rozhodně ji můžeme zařadit mezi tzv. "self-help" knihy o osobním růstu, protože základním cílem jejích autorů bylo vysvětlit svým čtenářům svůj vlastní pohled na filozofii úspěchu a navíc přinést konkrétní principy, kterými bychom se měli řídit – pokud tedy chceme být úspěšní. Jenže vedle této charakteristiky se také jedním zásadním faktem od všech podobných knih liší: autoři ji totiž celou napsali formou příběhu.
Po dlouhé době se mi do rukou dostala kniha, která byla tak napínavá, že jsem nedokázala usnout, dokud jsem ji nedočetla až do poslední stránky. Nebyla to ovšem žádná severská krimi nebo snad americký thriller, byla to knižní prvotina českého spisovatele Jiřího Březiny, kterou loni vydalo nakladatelství Motto pod nenápadným názvem Na kopci.
Detektivky bezesporu patří k jednomu z nejoblíbenějších literárních žánrů. Žebříčky prodejnosti jsou toho jasným svědkem. Bohužel – přes všechny ty populární severské detektivky nebo detektivky proudící k nám z anglosaského světa – si občas nevšimneme, že i české prostředí toho může hodně nabídnout.
Řada začínajících blogerů řeší problém, jak na svůj blog dostat první čtenáře. Od té chvíle, co jsem před časem zveřejnila článek 6 důvodů proč blogovat o knihách, se mi ozvalo hned několik lidí s prosbou o radu.
Možná nejsem ten nejpovolanější bloger, který by takovýto článek měl psát. Knižní blog mám teprve rok a čtenářů spíše průměrně než nadprůměrně. Jenže začátečníkům nejspíš nejde o to, jak mít ten nejnavštěvovanější knižní blog (prozatím ;) ), ale jak získat čtenáře do začátku. A s tím už bych poradit mohla.
Sepsala jsem proto pár tipů, čím je možné začít a kde čtenáře oslovit. Některé tipy jsou všeobecné a můžete je uplatnit, ať už píšete o čemkoli. Jiné jsou vcelku specifické a ideální právě pro knižní blogosféru. Je jen na vás, co si vyberete. ;)
Možná nejsem ten nejpovolanější bloger, který by takovýto článek měl psát. Knižní blog mám teprve rok a čtenářů spíše průměrně než nadprůměrně. Jenže začátečníkům nejspíš nejde o to, jak mít ten nejnavštěvovanější knižní blog (prozatím ;) ), ale jak získat čtenáře do začátku. A s tím už bych poradit mohla.
Sepsala jsem proto pár tipů, čím je možné začít a kde čtenáře oslovit. Některé tipy jsou všeobecné a můžete je uplatnit, ať už píšete o čemkoli. Jiné jsou vcelku specifické a ideální právě pro knižní blogosféru. Je jen na vás, co si vyberete. ;)
Příběhy lidí, kteří jen s málem v kapse vytvořili obrovské a úspěšné společnosti, jsou vždycky něčím fascinující. Steve Jobs se stal modlou snad pro polovinu světa, což se obvykle podaří jen papežovi a hollywoodským hvězdám. Možná to zní jako klišé, ale americký sen se zkrátka někdy může splnit, a dnes se o takových osobnostech píšou knihy, točí filmy a byznysmeni, marketéři i vynálezci všech zemí si lámou hlavu, jak jejich úspěch zopakovat.
Je skvělé, že na jednoho takového úspěšného vizionáře mohou být pyšní i Češi, byť je jeho sláva už poněkud zašlá a pozapomenutá. Kniha Baťa švec, který dobyl světa může být proto dobrý způsob, jak naše povědomí o Baťovi trochu oprášit.
Poslední knihou, kterou jsem přečetla v roce 2013, byla novela Květinostesk od Michaely Losekoot. Vyšla pouze v elektronickém vydání, takže zarytí papíromilci mají pro dnešek smůlu, všem ostatním ale doporučuji zpozornět.
Michaelu Losekoot můžete znát ze sociálních sítí (a hlavně z Twitteru) nebo z jejího populárního blogu Růžová panda. Michaela pracuje jako produktový manažer a tzv. booklover v knihkupcetví Martinus.cz, odkud ji znám zase já. Květinostesk je autorčinou prvotinou, která původně vznikala jako bakalářská práce na literární akademii a na podzim 2013 vyšla v nakladatelství Youngbooks.
...aneb jde to i bez trestání
Na konci září jsme si domů pořídili štěně a společně s tím vyvstala otázka, jakým způsobem ho vlastně vychovávat. Nejde mi o to, abychom z něj měli cvičenou opičku, která nám na povel zaběhne koupit noviny, ale aby z něj vyrostl zkrátka takový pes, se kterým se dá příjemně žít pod jednou střechou, a který chápe, co smí a co už ne.
Na internetu jsem tedy začala vyhledávat nejrůznější rady od zkušenějších chovatelů a mimo jiné jsem narazila i na články o tzv. klikr tréninku. Zaujal mě, a tak jsem si zjišťovala další informace. Nakonec jsem se dopracovala ke knize Karen Pryorové, která se už desítky let zabývá behaviorální psychologií a možnostmi jejího uplatnění při výcviku. Knihu jsem si tedy šla hned koupit, přečetla ji a nakonec jsem usoudila, že bych o ní mohla napsat i sem - vždyť psa nebo kočku má určitě mnoho z vás.
Na internetu jsem tedy začala vyhledávat nejrůznější rady od zkušenějších chovatelů a mimo jiné jsem narazila i na články o tzv. klikr tréninku. Zaujal mě, a tak jsem si zjišťovala další informace. Nakonec jsem se dopracovala ke knize Karen Pryorové, která se už desítky let zabývá behaviorální psychologií a možnostmi jejího uplatnění při výcviku. Knihu jsem si tedy šla hned koupit, přečetla ji a nakonec jsem usoudila, že bych o ní mohla napsat i sem - vždyť psa nebo kočku má určitě mnoho z vás.